Stručný report z koncertu VNV Nation

9. listopadu 2013 v 1:09 | Clamor |  Křik mých myšlenek
Konečně jsem si od pondělí ukousla trochu dobré nálady, a tak se chystám napsat rychlý přehled mých pocitů z nedělního koncertu VNV Nation. Tak dlouho jsem ten nápad (tedy napsat něco jako report) válela v hlavě, až najednou nevím, jak začít.

Co takhle začít tím, že VNV Nation je vlastně jediný elektronický projekt, který mám opravdu ráda a musím přiznat, že po tom koncertu snad ještě víc. Naposledy tu měli koncert tuším v roce 2011, ale ten jsem nestihla, neboť jsem byla ještě slušná moravská studentka třetího ročníku, která se nemohla v neděli večer utrhnout z místa svého bydliště.

Po tom koncertě v roce 2011, jsem se bála přihlásit na Facebook, protože jsem měla strach právě z toho, že moji kamarádi budou plní emocí přidávat jeden status za druhým a mě to pak bude líto. No samozřejmě, že bylo. No a tak co čert nechtěl...Když jsem viděla na FB v srpnu událost VNV Nation v Praze, nemohla jsem jinak než zaškrtnout Zúčastní se!...A zapřísáhla jsem se, že tenhle koncert už nepromrhám, když cesta do Lucerny mi potrvá maximálně půl hodiny.

Najednou se srpen přetočil v listopad a konkrétně 3. a já jsem se se svojí partou domlouvala v kolik mě vyzvednou. Dvě hodiny jsem se připravovala a pak jsme všichni vyrazili.

Při vstupu do Lucerny mě překvapilo, že tam není takové vedro, jak jsem očekávala, takže to bylo rozhodně velké plus. VNV Nation měli začít v 21:00, takže jsme se s kamarády stihli vyfotit, vypít nějaké to pivo a přesunout se k pódiu. Musela jsem, prostě jsem musela stát hned v první řadě a jak se později ukázalo, nebyla to vůbec chyba!

VNV Nation začali přesně ve slibovaný čas, již v 21:01 začal Ronan Harris (frontman - zpěvák), skákat po pódiu v rytmu nové písničky Retaliate z nového alba Transnational. Už při této první písničce publikum ožilo, ruce vyrazili směrem ke stropu a já měla pocit, že jsem úplně někde jinde. Jako druhou píseň nám představili Sentinel a po ní přišlo krátké přivítání.
Dozvěděli jsme se, že na koncert nepřišli jen Češi, ale objevil se tam i jeden Španěl. Z Ronanova projevu jsem měla hned dojem, že to bude neuvěřitelně milý chlapík. Při dalším songu, Chrome, se začali někteří jedinci natahovat přes zábrany se vstupenkami nebo CD. Ronan je popadl a začal rozdávat autogramy, několikrát se podepisoval i během zpívání, a přesto jeho zpěv neztrácel na kvalitě. Musím přiznat, že podrobnosti si už moc nepamatuju, neboť jsem byla takřka v tranzu. Celý koncert odehrál s neuvěřitelnou energií a láskou k publiku. Svou radost dokázal přenést na publikum, a tak bez velkého vybízení měli lidi ruce nad hlavou a tleskali, mávali jako o život. Ronan ale sdílel nejen radost, ale také smutek. Konkrétně u písně Illusion. Zpíval tak procítěně, že mu samotnému upadla nejedna slza. Přiznám se, že jsem taky neměla daleko k pláči. Ještě víc se mi ale chtělo brečet, když ohlásili již druhou várku přídavků a blížila se již poslední píseň Perpertual. Všichni jsme zpívali tu du du du du du du, let there be, let there always be....never ending light. A nekonečné světlo tu opravdu bylo. Zářilo v očích každýho člověka v publiku, ale i Ronanovi. Líbilo se mi, že si opravdu užíval tu atmosféru a dokázal ocenit to, jak lidi znají písně, zpívají s nimi, skáčou...Přišlo mi to vzácné. Nikdy jsem to u žádného zpěváka neviděla - nebo alespoň tak silně. Přišlo mi i neuvěřitelně fascinující, když si všiml, že ho jeden člověk za mnou natáčí na mobil, přistoupil na okraj pódia, natáhl se pro ten jeho mobil a udělal kolečko po zbytku kapely, natočil tomu chlápkovi všechny ty skákající lidi a nakonec i sebe :) Po písni Perpertual se s námi definitivně rozloučili s příslibem, že za 20 minut bude autogramiáda.
Pocítila jsem jakýsi smutek v hloubi duše, že nemám nic, co bych si mohla nechat podepsat. Autogramiáda pro mě totiž znamenala i šanci s ním prohodit pár slov. No a najednou, jako blesk z čistého nebe přede mě přistoupil jejich manažer nebo kdo to a podal mi Setlist. Tak jsem se zaradovala a šla si stoupnout do fronty, která nebyla zatím nijak velká. Byla jsem třetí na řadě. Dvacet minut uběhlo celkem rychle, povídali jsme si všichni o tom koncertu, jak to bylo skvělé a tak a taky mi jedna holka pochválila můj makeup. Teda spíš moje extrémně dlouhé modré řasy (samozdřejmě, že umělé ;) )
Najednou se před námi zjevil Ronan v zelené košili a umytý od toho všeho potu. Podepsal věci těm dvěma lidem přede mnou a pak jsem přišla na řadu já. Poděkovala jsem mu za úžasný koncert a tak se mě ptal, po kolikáté jsem byla na VNV Nation, tak jsem se přiznala, že to byla moje premiéra, pozval mě na příští Amphi festival, prý tam bude hrát na lodi za doprovodu cella a klavíru. No jestli mi to vyjde s financemi, tak bych to ráda viděla :) Potom se mě zeptal na jméno, takže mám Setlist i s věnováním a prohodili jsme ještě pár slov a pak jsem už nechtěla zdržovat, protože za mnou se ta fronta kompletně změnila. Bylo tam tolik lidí! S kamarády jsme se vydali na cestu směr domov a samozřejmě, že jsme si nepovídali o ničem jiném než o koncertu a pořád jsme si pobrukovali písně. Obzvlášť Tomorrow never comes, Illusion, ale úplně nejvíc Perpertual, tedy tu du du du du du.

Nelituju, že jsem tam šla. Byl to nejlepší koncert, na jakém jsem kdy byla.

Setlist:
Retaliate
Sentinel
Chrome
Primary
Illusion
Everything
Space & Time
Tomorrow never comes
Standing
Off screen
Farthest star
Resolution

a přídavky:
Further
Epicentre
Control
Nova
If I was
Perpertual
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama